Vánoční vystoupení v Divadle loutek v Ostravě 2013
V sobotu 7. prosince 2013 se v 18h otevřela opona ostravského Divadla loutek, které poprvé ve své historii hostilo na svém jevišti uměleckou eurytmii. Otevření opony však předcházely několikahodinové zkoušky na jevišti i mimo něj a za zmínku stojí i dosavadní čtyři roky studia umělecké eurytmie. Ano, byly jsme to my, studentky Eurytmického vzdělávání v Čechách a na Moravě, kterým do konce studia zbývá ještě přibližně rok a půl.
Přestože po každém trimestru připravujeme závěrečné vystoupení, bylo to tentokrát jiné. Poprvé jsme mohly vystoupit v „opravdovém“ divadle. S oponou, zákulisím a šatnami. Měli byste vidět, jak jsme si pohyb v zákulisí užívaly. A co teprve na jevišti! Byla to lahoda, jen co se nám podařilo spřátelit s oponami po stranách jeviště, zpoza nichž jsme vplouvaly na „prkna, která znamenají Ostravu“. A nebylo to jednoduché. Trefit se mezi některé dva kusy těžké temné látky bez škobrtnutí, ladně a přirozeně, to občas nevyšlo ani při premiéře. Ještě štěstí, že se už od prvních dní studia poctivě školíme v duchapřítomnosti, která se i v těchto momentech ukázala jako nedocenitelná.
Hlediště divadla sice nepraskalo ve švech, ale za září reflektorů jsme nezpozorovali žádného diváka, kterého by v průběhu vystoupení popadla neodolatelná touha zvednout se a odejít. To je dobré znamení. Ačkoli bylo naše Vánoční vystoupení uvedeno ve veřejném programu Divadla loutek, tvořili největší počet diváků členové našich rodin, přátelé a jiní, eurytmie již trochu znalí, hosté.
Naši eurytmii poprvé viděla i moje (v tento čas za bez tří týdnů) osmdesátiletá babička ze Zlína, která se celý život věnovala sportu a kultuře: „Bylo to jako šum motýlích křídel,“ řekla s lahodným úsměvem na tváři mentorce našeho vzdělávání Angelice Storch, která Vánoční vystoupení také podpořila ukázkou jedné skladby. Byla jsem šťastná, že moje babička mohla vidět, čemu se věnuji, právě v tento čas, kdy už se náš projev začíná nápadně podobat projevu uměleckému (nicméně stále platí, že je to cesta na celý život).
Stejně šťastná jsem byla z přítomnosti dalšího diváka v hledišti – svého přítele, který měl tu „smůlu“, že nás viděl vystupovat již mnohokrát před tímto představením. Jen si to zkuste představit. V začátcích jsme byli jako malí prvňáci, v pohybu neotesaní, jen jemně a pomalu krystalizující. První z našich vystoupení by se dala přirovnat „posilovně“, v níž se sportovec teprve připravuje na výkon – ale protože je zatím stále v přípravě, nemůže světu ukázat víc než cvičení, při nichž posiluje, protahuje se a získává kondici. Můj muž se dlouho vyhýbal shlédnout další z našich závěrečných vystoupení, tentokrát jsem se však mohla radovat. O to větší byla moje radost, když tento muž, který pochvalou obvykle šetří, po představení řekl něco jako: „Hm… Už to začíná vypadat umělecky.“ Bylo jisté, že v eurytmii sice nenalezl nové zalíbení, ale věnoval nám tak objektivní posouzení našeho čtyřletého studijního úsilí.
Vydařené vystoupení, které nám samo o sobě bylo všem odměnou, jsme „oslavili“ nealkoholickým šampaňským (abychom už více nezesilovali opilost úspěchem) u Sádrového Ježka a pro rok 2013 jsme se rozloučili s radostným očekáváním nového trimestru.
Miroslava Knedlová,
studentka eurytmie
Fotografie – Pavel Tomášek