Čím žijí studentky eurytmie

Hned na začátku studia nám naše lektorky prozradily, že eurytmie mění lidské životy. Znělo to zajímavě, až vyzývavě, pro mě i dost lákavě. Ale konkrétněji jsem si to neuměla představit. Dnes, když končí druhý ročník pětiletého Eurytmického vzdělávání v Čechách a na Moravě mám představy mnohem jasnější. Ale ještě nejsme ani v půlce studia.

Zajímá vás, jak eurytmie mění životy ? Myslím, že jako ilustrativní příklad mohu použít část mého života. Začnu například každodenním cvičením. Každá studentka by měla denně cca jednu hodinu cvičit. Není to jako napsaná esej, snadno dokazatelné, že to proběhlo, ale je to hodně vidět, když se to neděje. Panelákový obývací pokoj, manžel přikovaný v práci a tři děti, které jsou rády (naštěstí), že máma konečně přišla. Potřebují probrat stěžejní okamžiky dne, zkontrolovat úkoly, zanadávat na spolužáka, ukázat, které tričko prostě musí mít a mami, co bude k večeři. Poslední věta už zní stereo děti a přicházející unavený muž. Končí to pusou na dobrou noc všem a je devět večer. A teď hodinu cvič, studentko ! Já mám to štěstí, že pracuji ve škole a mám dopoledne volná okýnka. Proto jsem, přes trpké zkušenosti s únavou, začala v praxi uplatňovat moudrou myšlenku R. Steinera: Rytmus nahrazuje sílu. Do svého týdenního rozvrhu zařazuji pevné časy cvičení. Přináší mi to klid na duši a většinou se na to, že zalezu sama či s kolegyní, spolužačkou do sálu, vysloveně těším. A obdivuji všechny spolužačky, které mají rodinu a možnost dopoledního cvičení a školního eurytmického sálu nemají.

Dalším stupněm našeho studia je cvičení ve skupině. V současné době pracují studentky ve třech skupinách – Ostrava, Praha a Písek-Č.Budějovice. V naší jihočeské skupině nás začínalo deset, dnes je nás šest – z Písku, Č. B. a Prahy. Takže vždy někdo musí dojíždět za ostatními. Hodina cesty do Č.B. se vyrovná cestování po Praze. Společně cvičíme tři hodiny. A pak hodinu cesta domů. Přesto se vždy na naší skupinu moc těším. Nejdříve se trumfujeme, která z nás musela překonat složitější překážky, aby vůbec přijela. Zvracející děti, rozbitá auta, nečekané schůzky v práci, to jsou evergreeny našich debat.

Chvilku se  na sebe v pohybu ladíme, a pak síla skupiny roste. Skupina nás nese a někdy je to veselé, jindy dojemné. Když se podaří skupinové naladění na stejnou strunku, hmmm… Vždy si znovu uvědomuji, jak nesmírně cenný je pro mě sociální aspekt eurytmie. Někdy bych ráda měla pravdu, ale nemám, jindy mi to nejde a nejde. A kdo se nevyvíjí, je vyvíjen.

Třetím  stupněm našeho studia jsou víkendová setkání. Nejčastěji v Praze na Opatově, dvakrát do roka v Ostravě, odkud přišel klíčový impuls k tomuto vzdělávání, a nyní nově i dvakrát do roka v Písku. Na každém místě má setkání jinou atmosféru, ale vždy je to klíčový bod na cestě dál. Vynechat víkend je pro nás, studentky nad třicet let, malá noční můra. A já jezdím opravdu ráda. Ráda nechám všechno každodenní doma a vyletím z hnízda plně se ponořit do eurytmie. Už cesta autem do Prahy s třemi kolegyněmi je terapie smíchem. A večery v pyžamu nad instantní polévkou patří k mým soukromým radostem. Takové ženské sdílení, které kdysi probíhalo v červeném stanu. No a jen tak mimochodem velmi usilovně cvičíme, posouváme rozdělané věci dál, objevujeme nové dimenze tohoto umění a znovu a znovu zjišťujeme, že jsme ještě na začátku cesty. Když lektorky vytáhnou z propadliště dějin rok starou věc, můžeme zkoumat, zda už jí máme pod kůží či ne. A vše znovu a znovu, vůle je v tuto chvíli důležitý pracovní nástroj.

Zážitek toho, že si nakonec dokážu zazpívat melodii Beethovenovy skladby a jedním prstem ji vyťukat na piáno je úžasný. Cesta k němu bolí. A když kromě klasických cimrmanovských hlášek cituji doma texty, se kterými pracujeme a děti už také, je to radostné. Víkendová setkání jsou každý trimestr zakončena malým vystoupením, které nás otrkává, učí pracovat s trémou a je zároveň určitou zkouškou našich schopností. Jen to, co opravdu uvnitř nás žije, dokážeme předvést divákům.

Vrcholem našeho studia je každoroční čtrnáctidenní soustředění v Králíkách na Hoře Matky Boží. Tady máme možnost okusit, jaké by to bylo studovat denní studium a ne dálkové. Letos jsme zde byli podruhé. Už jsme věděli, co to obnáší z hlediska výuky i pobytu, a tak jsme byli ve větším klidu a vhodněji vybavené. Také jsme se vzájemně už lépe znali, takže atmosféra byla velmi milá, místy rozpustile veselá, místy obřadně uctivá.

Letos s námi kromě našich milých stálých lektorek pracovala první týden paní Margarette Voegele. Věnovali jsme se pohybově-dynamickému kreslení. Hledali jsme netušené souvislosti v našem těle a ty zakreslovali. Vůbec to nebylo jednoduché. Už jen dodržet zadaný postup práce a neudělat si to po svém, bylo pro řadu z nás těžké. Druhou zahraniční lektorkou byla Antje Heinrich z Norimberské eurytmické školy. S ní jsme pracovali druhý týden našeho soustředění na prohloubení tónové eurytmie. Její jemné, ale jasné a pevné vedení bylo pro mě velkou pedagogickou výzvou.

Letošní novinkou našeho soustředění byly referáty studentek o významných osobnostech českého hudebního i literárního světa. Každá dvojice se chopila svého úkolu po svém. Jedno však bylo hned při prvních neformálních diskusích jasné. Každá z nás dostala referát o géniovi! Ach ! Jejich překrásná tvorba, pohnuté životy a osobité zpracování referátů nás všechny nadchlo pro hlubší poznání všech představených osobností. Jak jsme s kolegyní Vlastou Šimkovou pojali náš referát o Emanuelu Fryntovi, si můžete přečíst na jiném místě tohoto čísla.

Závěr našeho soustředění patřil slavnostnímu vystoupení studentek a lektorek v refektáři kláštera. Za mnohými přijeli z velkých dálek jejich blízcí, aby je podpořili. Potěšilo nás, když každoroční diváci vnímali posun na naší cestě. Mezi námi a diváky se vyklenul duhový most a při závěrečné sborové písni: „Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím, tvým pokojem…“ vytryskla duha do nebes. Byla jsem ve velké radosti, úctě a pokoře za ten okamžik. Právě v tu chvíli zazněla i slova díků našim stálým lektorkám. Velmi ráda bych znovu poděkovala jménem všech studentek paní Haně Giteva, paní Haně Mandlíkové, paní Daniele Petrové a paní Angelice Storch za trpělivé doprovázení na naší eurytmické cestě.

A protože nejen posvátnými okamžiky živ jest student eurytmie, pracoval celý rok přípravný výbor na založení neziskové organizace na podporu rozvoje eurytmie v Čechách. Bylo tak z aktivity studentek a lektorů uvedeno do světa nové občanské sdružení s názvem EURYTHMEA. Jeho stanovy si již brzy budete moci přečíst na nově založených webových stránkách www.eurytmie.cz  Pevně věřím, že bude sloužit dobré věci. Protože eurytmie opravdu mění lidské životy.

Jitka Čápová, studentka, léto 2011